Slovanské jazyky se dělí podle různých hledisek, geneticky areálového, typologického aj. do areálových skupin. Nejčastěji se objevuje tradiční klasifikace trichotomická, která uplatňuje vývojové, diachronně typologické hledisko. Podle této klasifikace se slovanské jazyky rozdělují do tří skupin na jazyky jihoslovanské – bulharština, makedonština, srbština, chorvatština, bosenština, černohorština, slovinština (a zaniklá ↗staroslověnština); jazyky západoslovanské – čeština, ↗slovenština, horní a dolní lužická srbština, polština, kašubština (a dále vyhynulé jazyky pomořská slovinština a polabština); jazyky východoslovanské – ruština, ukrajinština, běloruština, rusínština, západní polesština.

1 Kvalitativní modely

Povědomí o společném původu Slovanů se uchovalo ve společenské paměti nejméně do 12. stol., kdy je zaznamenal kronikář Nestor. V 17. stol. se pokusil o historicky první k.s.j. chorvatský jezuita ✍Križanić (1666); rozeznával jazyky Rusů, Lechů = Poláků, Čechů, Bulharů, Srbů a Chorvatů; poslední tři nazývá „zadunajskými“. V následujícím století jsou už rozlišeny prakticky všechny sl.jaz., namísto klasifikačních schémat jsou však uspořádávány jen do jakýchsi seznamů. O seriózním přístupu založeném na specifických izoglosách lze mluvit od poč. 19. stol. Od té doby byla předložena nabídka klasifikačních modelů vnitřního členění sl.jaz., vesměs založených na fonologických, méně často morfologických izoglosách. Přehled nejvýznamnějších modelů, uspořádaný podle členění do dvou až sedmi dceřiných větví.

1.1 Klasifikace dichotomické

✍Dobrovský (1809) oproti starší klasifikaci v ✍Dobrovském (1792), která odrážela spíše historicko-politické reálie, opírá k.s.j. o historickou fonetiku sl. jaz. Izoglosy, které ilustroval konkrétními příklady, jsou respektovány dodnes:

✍Schleicher (1850) navrhl obdobný model s podrobnějším členěním v dílčích větvích:

✍Holub & Kopečný (1952:13–14) a ✍Bernštejn (1961:69–70) předložili podobný model:

O severo-jižní dichotomii poprvé zřejmě uvažoval už v 17. stol. Križanić. Na základě historické fonetiky ji zdůvodnil ✍Mareš (1956), ✍Mareš (1969):

Později ✍Mareš (1980) svůj model změnil ve prospěch tetrachotomického členění; viz 1.3.

Specifickou variantu dichotomické klasifikace zformuloval ✍Zaliznjak (1988:176). Definuje dvě primární větve, severozápadní a jihovýchodní, jejichž interferencí měl vzniknout pás přechodových kmenových dialektů:

✍Nikolajev (1994:35) definuje podle posouvání přízvuku komponenty antskou a slověnskou:

1.2 Klasifikace trichotomické

První, kdo zřejmě předložil tripartitní dělení sl.jaz., byl ✍Vostokov (1820), přijal je mj. ✍Jagić (1910) a většina č. slavistů (např. ✍Horálek 1955:55–59). Tento tradiční model dobře vystihuje schéma, které použil ✍Ivanov (1990:95):

1.3 Klasifikace tetrachotomické

✍Leskien (1876) oddělil větve bulharsko-makedonskou a srbochorvatsko-slovinskou:

✍Mareš (1980) upravil svůj starší model do dvou dichotomických stupňů, které představují výslednou tetrachotomii:

1.4 Klasifikace pentachotomické

Modernější verzi pětičlenného modelu představil ✍Kopečný (1949). V jeho schématu však chybí (neznámo proč) lužickosrbská větev:

1.5 Klasifikace hexachotomické

✍Jakubinskij (1953):

1.6 Klasifikace heptachotomické

✍Ivanov (1990:96) zvolil namísto stromového grafu síťový model. Oproti většině svých předchůdců zařadil jako zvláštní větev i jaz. novgorodských březových gramot, který umístil na severovýchodní periferii:

2 Lexikostatistické modely

Lexikostatistický test, který vychází z velkého lexikálního korpusu všech sl.jaz. uloženého v prvních 15 svazcích Etymologického slovníku slovanských jazyků (1974–) (ed. O. N. Trubačev), zvolil ✍Žuravlev (1994). Vzájemnou genetickou blízkost jednotlivých sl.jaz. se pokusil vyjádřit formulí, která preferuje exkluzivnost izoglos:

kde A, B jsou dva jazyky, jejichž blízkost G porovnáváme; H(A) znamená zděděnou slovanskou slovní zásobu jazyka A; n je počet jazyků, s nimiž pracujeme; i představuje počet jazyků, jimiž daná izoglosa prochází. Nejvyšší váhu tedy má izoglosa procházející dvěma jazyky (i = 2), nejmenší taková, která prochází všemi (i = n). Nejvyšší výsledek vyjadřuje tak nejužší příbuznost, podle Žuravlevových výpočtů 1.935 pro horní a dolní lužickou srbštinu.

	mak.	sch.	sln.	slk.	čes.	hluž.	dluž.	plb.	kaš.	pol.	blr.	ukr.	rus.
bul.	1.727	1.267	1.202	0.980	0.995	0.897	0.823	0.735	0.846	0.931	0.894	0.967	0.945
mak.		1.262	1.243	0.988	0.932	0.911	0.864	0.879	0.885	0.865	0.834	0.910	0.870
sch.			1.296	0.977	1.036	0.879	0.809	0.664	0.861	0.955	0.890	0.960	0.989
sln.				1.058	1.077	1.006	0.933	0.808	0.887	0.955	0.895	0.987	0.943
slk.					1.362	1.185	1.169	0.828	1.149	1.199	1.029	1.084	0.915
čes.						1.100	1.029	0.738	0.993	1.163	0.960	1.027	0.945
hluž.							1.935	1.155	1.274	1.123	0.940	0.946	0.816
dluž.								1.348	1.383	1.138	0.915	0.909	0.785
plb.									1.296	0.897	0.690	0.691	0.635
kaš.										1.382	0.991	0.955	0.841
pol.											1.114	1.122	0.994
blr.												1.375	1.270
ukr.													1.201

Žuravlevovy výsledky lze aplikovat pro meziskupinové srovnání:

	sch.-sln.	čsl.	luž.	plb.	kaš.-pol.	vsl.
bul.-mak.	1.243	0.974	0.874	0.807	0.882	0.903
sch.-sln.		1.037	0.907	0.736	0.915	0.944
čsl.			1.121	0.783	1.126	0.993
luž.				1.252	1.230	0.885
plb.					1.097	0.672
kaš.-pol.						1.003

Odtud vede cesta ke třem větvím:

Jihoslovanská 1.243, východoslovanská 1.236, západoslovanská 1.120 (1.160 bez polabštiny).

Při započítání polabštiny se jako nejužší jeví vztah mezi jiho- a východoslovanskými jazyky, nejslabší mezi jiho- a západoslovanskými jazyky. Rozdíly jsou však minimální (vejdou se do intervalu 2 %), navíc při nezapočítání polabštiny vychází jako nejsilnější vazba mezi západo- a východoslovanskou větví, poté následuje jiho- a západoslovanská větev a s nevelkým odstupem jiho- a východoslovanská větev. Vzhledem k malým rozdílům může být rozumným řešením těchto zdánlivě paradoxních výsledků hypotéza tří více méně ekvidistantních jednotek, z nichž jako první se rozpadá západní, poté východní a krátce nato jižní. Žuravlev se nepokusil o sestrojení stromového grafu. Vnitřní topologie stromového schématu může být znázorněna následovně:

3 Glottochronologie

Jeden z prvních pokusů o aplikaci klasické ✍Swadeshovy (1952), ✍Swadeshovy (1955) glottochronologie představil ✍Hincha (1962); publikoval pouze výsledná čísla, jež zaokrouhlil na celá procenta. Jeho výsledky (vlevo), opírající se jen o 5 jazyků, mohou být převedeny do stromového grafu (vpravo), který preferuje severo- a západoslovanskou jednotu. Naopak, metoda nejvyšších průměrů nepotvrzuje jihoslovanskou jednotu. Podle Hinchových výsledků srbochorvatský jazyk tíhne více k jazykům západoslovanským než k bulharštině:

Jeden z nejdůkladnějších pokusů aplikovat glottochronologii pro sl.jaz. pochází od ✍Lamprechta & Čejky (1963). ✍Čejka (1972) sestavil stoslovné spisky z 12 živých sl. jaz. Jeho výsledky přibližuje následující tabulka (v % zaokrouhlených na celá čísla):

	mak.	sch.	sln.	slk.	čes.	hluž.	dluž.	pol.	blr.	ukr.	rus.
bul.	86	80	76	75	74	73	71	74	77	72	74
mak.		84	75	76	75	76	73	71	74	71	70
sch.			85	80	79	77	74	75	77	73	71
sln.				80	84	78	78	79	76	71	74
slk.					92	86	87	85	80	76	74
čes.						87	87	81	77	73	74
hluž.							94	80	78	74	74
dluž.								83	78	74	73
pol.									80	76	77
blr.										92	86
ukr.											86

Další krok spočívá v nalezení takových dvojic či početnějších seskupení jazyků, které jsou svázány nejužší příbuzností. Dvojice (trojice atd.) s nejvyšším stupněm příbuznosti poslouží jako základ pro srovnání jdoucí do hlubší minulosti. Dostáváme pořadí prvních pěti dvojic:

hluž. + dluž. (= luž.) 94 %, čes.+ slk. (= čsl.) 92 %, blr. + ukr. 92 %, bul. + mak. 86 %, sch. + sln. 85 %. V dalších úvahách jsou východoslovanské jaz. pokládány za samostatnou jednotku vzhledem k 86 %, které spojují ruštinu s běloruštinou i ukrajinštinou. Polština nevykazuje vyšší afinitu s žádným jazykem (85 % mezi polštinou a slovenštinou stojí za povšimnutí, ale ustupuje 92 % mezi slovenštinou a češtinou, i 86÷87 % mezi češtinou a horní i dolní lužickou srbštinou, ponechává se proto samostatnou:

	sch. + sln.	čsl.	luž.	pol.	vsl.
bul. + mak.	78.8	75.0	73.3	72.5	73.0
sch. + sln.		80.8	76.8	77.0	73.7
čsl.			86.8	83.0	75.7
luž.				81.5	75.2
pol.					77.7

Je zřejmé, že podle Čejkových výsledků západoslovanské jaz. tvoří svébytnou větev, sestávající z polštiny a vysoce kompaktní jednotky lužicko-československé, vzhledem k průměrnému skóre 86.75 % mezi československou a lužickou větví. Specifickou pozici zaujímá slovinština, přimykající se jak k srbochorvatštině (85 %), tak češtině (84 %). Vzhledem k tomu, že češtinu nemůžeme oddělit od slovenštiny (92 %), je třeba se dívat na vztah ke slovinštině prostřednictvím celé česko-slovenské jednotky. Průměr mezi hodnotami spojujícími slovinštinu s češtinou (84 %) a slovenštinou (80 %) činí 82 %, oproti 85 % mezi slovinštinou a srbochorvatštinou. Průměrná hodnota shod mezi pěti západoslovanskými jazyky činí 86.2%, ale i průměr z nejnižších hodnot, které nacházíme mezi polštinou a oběma zbývajícími větvemi, tj. (83.0 + 81.5) % / 2 = 82.3 %, překonává 82 % mezi slovinštinou a větví česko-slovenskou. Je tedy třeba akceptovat tradiční přiřazení slovinštiny k srbochorvatštině. Zajímavě dopadá srovnání společné slovní zásoby mezi slovinsko-srbochorvatskou jednotkou a jednotkou západoslovanskou (78.4 %) na jedné straně a bulharsko-makedonskou (78.8 %) na straně druhé. Rozdíl 0.4 % je natolik malý, že dovoluje uvažovat o rozpadu jihozápadoslovanského dialektového kontinua prakticky ve stejnou dobu na tři části: západoslovanskou, slovinsko‑srbochorvatskou a bulharsko-makedonskou. Vezmeme-li v úvahu výrazně nižší skóre mezi západoslovanskými jazyky a bulharštinou s makedonštinou (73.8 %), dostáváme celkový průměr pro jazyky jihozápadoslovanské 76.1 %. Tento výsledek se příliš neliší od společného průměru 75.9 % pro jazyky západoslovanské a východoslovanské. Nejdále od sebe stojí jazyky jihoslovanské a východoslovanské (73.1 %). Tento výsledek není příliš vzdálen od 73.8 % mezi jazyky západoslovanskými a bulharštinou s makedonštinou. Společný aritmetický průměr mezi větvemi východoslovanskou na jedné straně a západoslovanskou a jihoslovanskou na druhé straně vychází 74.6 %. Lze tedy uzavřít, že pravděpodobný rozpad sl.jaz. je omezen hodnotami 73.1 % a 74.6 %. Čejkovy výsledky lze vyjádřit přehledně stromovým grafem (Čejka stromový graf nevytvořil, na základě jeho dat tak učinili ✍Girdenis & Mažiulis, 1994:11; zde předkládáme modifikaci ✍Novotné & Blažka, 2005):

Další, kdo se pokusil aplikovat klasickou glottochronologii ve ✍Swadeshově (1952), ✍Swadeshově (1955) pojetí na sl.jaz., byl německý badatel J. Vollmer. Jeho výsledky publikoval ✍Tischler (1973:133). Vollmer se omezil na 6 živých sl.jaz., plus staroslověnštinu:

	bul.	sch.	slk.	čes.	pol.	rus.
stsl.	75	81	80	81	78	80
bul.		81	81	74	72	74
sch.			82	77	77	77
slk.				86	81	79
čes.					86	76
pol.						74

Abstrahujeme-li od staroslověnštiny jako mrtvého literárního jazyka, Vollmerovy výsledky lze přetlumočit do následujícího schématu:

Základní topologie grafu se příliš neliší od modelu, který vznikl na základě výsledků Čejky, snad jen rovnost česko-polského a česko-slovenského skóre je poněkud překvapivá. Oddělení ruštiny jako jediného reprezentanta východoslovanské větve od jihozápadoslovanského kontinua a rozpad tohoto kontinua dělí méně než 2 %, tedy méně, než činí statistická chyba. Je tedy možno Vollmerova data interpretovat alternativně jako trichotomii.

Následující model vypracoval autor rekalibrované glottochronologie Starostin se svým týmem (data poskytl přímo Starostin):

	mak.	sch.	sln.	slk.	čes.	hluž.	dluž.	plb.	pol.	blr.	ukr.	rus.
bul.	90	88	84	82	81	75	75	77	80	82	76	80
mak.		90	83	79	82	79	79	83	81	84	78	81
sch.			93	89	89	83	82	88	86	88	82	84
sln.				87	90	82	81	88	86	85	79	85
slk.					91	85	87	85	90	91	85	83
čes.						89	88	88	88	87	80	82
hluž.							96	89	85	86	78	80
dluž.								90	89	86	79	80
plb.									87	86	81	83
pol.										90	85	85
blr.											97	92
ukr.												88

Klasifikace sl.jaz. podle Starostina (prezentováno v Santa Fe, NM, USA, 2004):

Stromový diagram byl vygenerován počítačovým programem, který pro tento účel vytvořil Starostin na konci 80. let 20. stol. Předběžná podoba grafu byla publikována ve ✍Starostin (1989), první verze grafu ještě operovala s trichotomií východo‑, západo‑ a jihoslovanskou, přičemž slovinština se srbochorvatštinu už byla zařazena k jazykům západoslovanským, zatímco jihoslovanské jazyky reprezentovala pouze bulharština s makedonštinou.

Druhý model, který vychází z rekalibrované glottochronologie, se opírá o databázi a etymologický a lexikostatistický rozbor, jenž vypracovala ✍Novotná (2004). Naše srovnávací strategie ✍Novotné & Blažka (2005) vychází ze spisku sémantických jednotek vždy pro dva zkoumané jazyky. Počet sémanticky totožných a nepřejatých jednotek, které jsou doloženy v obou jazycích, nám určuje základ, tj. 100 %. Při srovnání akceptujeme všechny sémanticky totožné páry, které si odpovídají též etymologicky.

	bul.	mak.	srb.	chor.	sln.	slk.	čes.	hluž.	dluž.	plb.	kaš.	pol.	blr.	ukr.	rus.
stsl.	83.6	84.6	87.3	88.3	85.5	88.4	92.2	87.3	85.4	83.0	83.2	85.4	84.3	79.6	82.7
bul.		95.0	91.9	92.0	87.0	85.9	85.9	86.9	84.8	79.6	83.5	84.8	84.5	78.8	83.0
mak.			92.9	94.0	89.0	85.9	85.9	86.9	84.8	81.8	83.5	84.8	84.5	81.8	84.0
srb.				100	94.9	86.7	87.8	86.7	85.7	82.7	85.4	84.7	85.4	80.6	81.8
chor.					97.0	89.9	91.9	89.9	88.9	87.4	87.6	87.9	86.6	82.8	85.0
sln.						87.9	90.9	87.9	87.9	86.7	84.8	87.9	84.5	79.8	83.0
slk.							96.0	90.9	88.9	81.9	86.7	90.8	86.5	82.7	86:9
čes.								91.9	89.9	86.7	89.6	90.8	87.5	82.7	86.9
hluž.									99.0	88.5	92.7	92.9	88.5	84.7	87.9
dluž.										85.2	90.6	91.8	87.5	82.7	86.9
plb.											84.8	86.3	82.4	82.7	81.8
kaš.												100	86.2	83.3	83.5
pol.													88.5	83.7	85.9
blr.														99.0	93.8
ukr.															91.9

Staroslověnštinu z dalších úvah autoři vynechali, neboť jde o mrtvý literární jazyk. Závratný podíl 92.2 %, který staroslověnštinu spojuje překvapivě s češtinou, však nesporně stojí za pozornost.

Uspořádání jazyků do skupin, převážně dvojic, které vykazují nejtěsnější příbuznost: srb.-chor. (= sch.) a kaš.-pol. vykazují shodu 100 %; přesto, že v rámci stočlenného sémantického spisku se neliší, různě jsou zastoupena synonyma, proto jsou v dalších kalkulacích uvažovány odděleně. Dále hluž.-dluž. (= luž.) 99 %, blr.-ukr. 99 %, slk.-čes. (= čsl.) 96 %, sch.-sln. 96 %, bul.-mak. 95 %. Srovnáme-li běloruštinu s ukrajinštinou proti ruštině, dostáváme 92.9 %. Nadále tedy platí východoslovanská (vsl.) jednotka. Následující tabulka informuje o výsledcích meziskupinového srovnání:

	sch.-sln.	čsl.	luž.	plb.	kaš.-pol.	vsl.
bul.-mak.	91.1	85.1	85.9	80.7	84.2	82.8
sch.-sln.		89.2	87.8	85.6	86.4	83.3
čsl.			90.4	84.3	89.7	85.3
luž.				86.9	92.0	86.4
plb.					85.6	82.3
kaš.-pol.						85.2

Je zřejmé, že – vedle východoslovanské jednotky – existuje též jednotka jihoslovanská (= jsl.) s průměrným skóre 91.1 % společné základní slovní zásoby, tedy více než 89.2 %, které spojují sch.-sln. a čsl. jednotku. Rovněž pro existenci západoslovanské (= zsl.) jednotky dostáváme smysluplné výsledky: 90.7 %, nepočítáme-li s polabštinou, a 89.0 % včetně polabštiny. Dalším krokem bude vzájemné srovnání jižní, západní a východní slovanštiny, vlevo bez započítání polabštiny, vpravo i s polabštinou:

	zsl.	vsl.			zsl.	vsl.
jsl.	86.8	83.1		jsl.	86.4	83.1
zsl.		85.7		zsl.		85.2

Odtud ✍Novotná & Blažek (2005) soudí, že tradiční trichotomické dělení sl.jaz. si zaslouží opravu: nemělo by počítat se třemi ekvidistantními jednotkami, ale s hierarchickým binárním uspořádáním, tedy posloupností dvou dichotomií. První dělení probíhá mezi východoslovanskou větví a ještě nediferencovanou větví jihozápadoslovanskou. Průměrné skóre vychází 84.7 % bez započítání polabštiny a 84.6 % s polabštinou. Datování rozpadu slovanského dialektového kontinua by se mělo pohybovat v intervalu daném těmito hodnotami a nejnižším výsledkem 83.1 %, který jsme obdrželi srovnáním jižní a východní větve. Převedeno do absolutní chronologie vypracované Starostinem, rozpad slovanských jazyků můžeme klást do období let 520–600 n. l., západoslovanské a jihoslovanské jaz. se rozdělují brzy po r. 700, kolem r. 900 se rozpadá západoslovanská větev, v polovině 10. stol. větev jihoslovanská a kolem r. 1070 větev východoslovanská. Polabština stojí nejblíže k lužickým jazykům (86.9 %) a polštině s kašubštinou (85.6 %), proto je umístěna právě mezi tyto jazyky. Vzhledem k vysokému skóre s češtinou (86.7 %) překvapuje nízký výsledek se slovenštinou (81.8 %). Za pozornost stojí i vysoké skóre mezi polabštinou oproti slovinštině a srbochorvatštině (85.6 %).

Je zřejmé, že kvalitativní přístupy ke klasifikaci dávají vesměs jiné výsledky než postupy kvantitativní. Jedno z možných vysvětlení by mohlo vycházet z hypotézy, že vývoj fonologických, popř. morfologických, systémů nemusí nutně kopírovat dynamiku změn slovní zásoby a vůbec celý proces divergence. Konkrétně, obdobné fonologické či morfologické jevy vůbec nemusí odrážet sdílené inovace, ale buď nezávisle zděděné archaismy, n. výsledky paralelních, ale nezávislých procesů. Příkladem více méně náhodně zděděného archaismu budiž např. zachování nosovek v polštině a některých makedonských dialektech či duál v lužické srbštině a slovinštině. Spirantizace ⁺g > h v ukrajinštině, běloruštině, slovenštině, češtině a hornolužické srbštině také nebývá pokládána za důvod vytvořit ze jmenovaných jazyků zvláštní taxonomickou jednotku. Ačkoliv tato změna probíhá více méně synchronně na přelomu 12. a 13. stol. (✍Lamprecht 1987:176–77), je to už dávno poté, co se konstituovaly základní hranice mezi slovanskými dialekty.

Některé stěžejní argumenty mají podpořit východo- a jihoslovanskou jednotu. Jedním z nich je tzv. l‑epentetické, které se ve východo- a jihoslovanských jazycích objevuje mezi labiálami a hláskou j. Nepřítomnost tohoto fenoménu v západoslovanských literárních jazycích nemusí nutně znamenat, že v nich neexistoval v éře předliterární. Nepřímým svědectvím někdejší přítomnosti l‑epentetického i v západoslovanském prostoru mohou být česká toponyma typu Davle, Hostovlice, Chodovlice, Libel, Liblice, Liblín, Počeplice, Roblín, Skřipel, Třebívlice, Třebovle, Tuchlovice, Vidovle, Žitovlice aj. (viz ✍Vondrová & Blažek, 2001:318–321), nacházející se v tzv. nejstarší české sídelní oblasti, podobně toponyma slovenská jako Chlevľany, Rybľany (✍Shevelov, 1964:221) či polská jako Chraplewo, Chrząblice, Deblin, Demlino, Konotopla, Kruplino, Luble, Paplino, Polplin, Sęplino, Treblina, Witowla, Ziemlin aj. (✍Karpluk(ová), 1964:33–41). Sekundární eliminace l‑epentetického je historicky doložena, a to u bulharštiny a makedonštiny, zatímco ve staroslověnštině se vkladné l důsledně zachovává. Namísto jiho-východoslovanské izoglosy představuje tedy l‑epentetické spíše obecněslovanský archaismus. Dalším argumentem ve prospěch jiho-východoslovanské jednoty má být zjednodušení skupin ⁺dl, ⁺tl > l. Ale ani tento jev se nerozšířil bez výjimek. Na severní periférii, v staronovgorodském kmenovém dialektu Krivičů, nacházíme gl, kl, podobně jako v kašubsko-slovinských dialektech. V obou případech může jít o vliv baltského substrátu. Na jihozápadní periférii, v ziljských dialektech slovinštiny, se dl a tl rovněž zachovává (srov. také forma modliti se z Frisinských zlomků, oproti moderní formě móliti). Ve standardní slovinštině zůstává dentální element alespoň v participiích typu pâdel, pádla ‘padl, padla’, cvetèl, cvetlà ‘kvetl, kvetla’, podobně v srbském dialektu od řeky Timok iskrádla ‘ukradla’, uplétle ‘upletli’. Naproti tomu, v dolnolužické srbštině najdeme formy typu sało ‘sádlo’ aj. (✍Shevelov, 1964:371–372). Zdá se tedy, že proces zjednodušení neproběhl naráz v celém jiho-východním areálu, ale spíše různým tempem na více místech Slavie. Diskusi konkrétních argumentů můžeme uzavřít s tím, že oběma hlavním důkazům z historické fonetiky ve prospěch specifické jiho-východoslovanské příbuznosti chybí exkluzivita a jednoznačnost. Ještě problematičtější závěry vycházejí při použití morfologie jako hlavní opory genetické klasifikace. ✍Mańczak (1992:23–29) demonstroval, jaké paradoxní výsledky mohou vycházet, operujeme-li s jazyky, které svou flexi redukovaly více než jiné. Polština se pak jeví blíže litevštině než bulharštině, gótština blíže latině než angličtině. Hlavní oporou při genetické klasifikaci jazyků by tedy měla být etymologická analýza slovní zásoby a její kvantitativní vyhodnocení.